Sv Jana Františka de Chantal – manželka, mama aj rehoľníčka v jednej osobe.

Sme v roku Sv. Františka Saleského. Najväčším znalcom saleziánskeho ducha je jeho duchovná dcéra, sv. Jana Františka de Chantal. Nielen František, ale aj Jana má v tomto roku – v týchto dňoch svoje výročie. Je to 450 rokov od jej narodenia (23. januára 1572). Ponúkame tu výber z úvodu do českej knihy, ktorú preložil a zostavil Ján Ihnát SDB: Dopisy sv. Františka Saleského sv. Jane de Chantal. Ak by ste sa chceli dozvedieť viac o vzťahu Františka k nej a o jeho duchovnom sprevádzaní tejto vzácnej ženy, oplatí sa ju prečítať. Možno je aj v našej knižnici. ;)

Svatá Jana Františka se narodila 23. ledna 1572 v Dijonu v Savojsku (dnes Francie) jako dcera barona Frémyota, předsedy burgundského parlamentu. Její otec se jmenoval Benignus, byl šlechticem z Frémyotu. Jana byla druhé dítě, Janina matka se jmenovala Brigita di Berbisey.

Když měla malá Jana osmnáct měsíců, matka jí zemřela. Otec se o ni vzorně staral, stejně jako o své další dvě děti. Dbal na jejich vzdělání a víru. Sám byl velmi horlivý a ctnostný. Když měla Jana patnáct let, odešla se svou sestrou, která se vdala do Poitiers.

Ve 20 letech se provdala za barona Christopher de Rabutin-Chantal a během 9 let šťastného manželství s ním měla 6 dětí, z nichž tři dcery a syn zůstaly naživu. Jeho život sice v minulosti nebyl moc příkladný, měl i nemanželské dítě, ale šlechticům se to v té době tolerovalo.

Když se roce 1592 se za něj provdala, odešla na zámek. Měla odvahu vzít hospodářství zámku a chod domu do svých rukou, splatit dluhy, které Christopher nabyl před manželstvím, příkladem jí byla její tchyně.

Manžel chodil často na delší cesty, ona po dobu jeho nepřítomnosti spravovala a vedla jeho majetek. Za krátkou dobu se díky její moudrosti a píli majetek zvelebil a dal do pořádku. Dbala i na duchovní život služebnictva. Sama nosila almužny chudým a ošetřovala nemocné. Během velkého hladu v roce 1600 přicházeli do zámku mnozí s prosbou o pomoc. Nikoho neposlala pryč s prázdnou, snažila se každému pomoci.

Jana svého manžela „šíleně“ milovala a určitě ji netěšilo, když věděla, že mnozí šlechtici mají mimomanželské vztahy. Nikdy se nedozvíme, jak moc trpěla pro manželovu nevěru. Její odpověď na tento mimomanželský vztah nám však může hodně napovědět. Jana se mohla podobně jako mnohé podváděné manželky stáhnout do pozadí a chovat se vůči Christopherovi chladně. Mohla se pomstít a najít si milence. Jana byla přitažlivá žena a neměla nouzi o nápadníky. Mohla svůj hněv ventilovat nepřímo a vyčítat Christopherovi všechno, co musela udělat, když byl mimo dvora anebo v boji: vychovávat děti, starat se o pozemky a dělníky. Ale Jana si vybrala jinou cestu. Posiloval ji modlitební život a každodenní účast na mši svaté. Rozhodla se odpustit mu. Její odpuštění a laskavost položily základ šťastného domova, takže Christopher požádal o předčasné propuštění z aktivní služby. V řeči na rozloučenou na královském dvoře vysvětlil, že chce být s Janou. Světská nádhera bledla v porovnání s ctnostmi milované manželky.

Jednou po dlouhé nemoci, dysentérii, pozval bratranec manžela Christophera na lov. Chtěl ho dostat na čerstvý vzduch. Christopher velice miloval lov. Na lovu při průchodu křovím nešťastnou náhodou postřelili hraběte. I když přišli nejlepší lékaři, nic nepomohlo. Christopher de Rabutin-Chantal po devíti dnech, ve věku pětatřicet let, umírá v náručí své milované manželky. Než zemřel, zakázal svým potomkům mstít se za jeho smrt. Jana měla tehdy pouze dvacet osm let.

Jana by asi každému, kdo prožívá žal a zatrpklost, řekla: Ať to nezahnívá. Vyhledejte pomoc moudrého, důvěryhodného přítele. A to se stalo po postním období roku 1604, kdy se František Saleský stal jejím duchovním rádcem. Tento moudrý ženevský biskup znal Janina omezení a netrval na tom, aby se s Anlezym setkala. Ale pobízel ji, aby se tomuto „ubohému člověku“ nevyhýbala, kdyby někdo jiný dohodl setkání. A když ta příležitost přišla, František Janě napsal: „Chci, aby vaše srdce bylo jemné, laskavé a milosrdné, ačkoli nepochybně vím, že to bude velmi náročné a krev vám bude vřít.“ Skoro čtyři roky se Jana s baronem d’Anlezym nechtěla setkat, ale nakonec mu odpustila. Tak dlouho po tom toužil.

Po této události se již nevdala. Umínila si, že vychová své děti a bude pomáhat chudým. Rozdala bohatství a zřekla se vší nádhery. Odstěhovala se k otci do Dijonu, později odešla k tchánovi do Monthelonu. Tam sedm let snášela příkoří od tchánovy družky, se kterou žil v hříšném svazku.

V postní době 5. března 1604 měl v Dijonu své kázání slavný ženevský biskup svatý František Saleský. Jana každý den si nechávala postavit židli naproti kazatelně, aby ho viděla a slyšela podle přání; a ten svatý prelát, ačkoli byl soustředěn na to, co říká, si všiml této vdovy přede všemi ostatními dámami a vynořila se mu milá vzpomínka na vidění v zámku de Sales… Velmi dobře poznal tu, již mu Bůh kdysi ukázal. Nejdřív se potřeboval dovědět, kdo to je. „Aby to zjistil, obrátil se šťastnou náhodou na Mons. z Bourges, André Frémyota: ‚Prosím vás, řekněte mi, kdo je ta mladá dáma světlehnědých vlasů, oblečená jako vdova, která při kázání sedává naproti mně a slovo pravdy poslouchá tak pozorně?’ Mons. z Bourges se usmál a mohl přesně povědět, kdo to je. Jak je to přirozené a průzračné! A s touto duchovní nevinností je třeba číst, jak toto setkání pokračovalo; neboť to, že ve Františku Saleském Jana poznala pastýře ze svého vidění v Bourbilly.

Jana se rozhodla jít za ním a zcela mu otevřela svou duši a odevzdala se jeho vedení. To byl počátek jejich intenzivní korespondence a velkého čistého přátelství. Korespondence mezi nimi se zachovala dodnes a patří mezi opravdové klenoty duchovní literatury. Od toho času ještě horlivěji sloužila Bohu. Konala různé kající skutky, nosila hrubé drsné roucho, podporovala chudé, sloužila nemocným, pohřbívala ty, které neměl kdo pohřbít. Dostala ještě mnoho nabídek k sňatku, ale odmítla a obnovila své rozhodnutí žít jen pro Boha.

Spolu s Františkem Saleským se v roce 1607 dohodli na založení řádu Navštívení Panny Marie. Překážky však byly velké – opustit otce, tchýni, děti? Postupně se však našlo řešení. Se svým plánem se svěřila nejprve otci. Bylo to v roce 1609. Otce její slova zarmoutila, také jejího bratra, který byl arcibiskupem v Bourges. Avšak Janina starší dcera už byla vdaná za barona Bernarda Saleského, mladšího bratra ženevského biskupa, další dvě dcery si chtěla vzít s sebou, aby se postarala o jejich vzdělání a výchovu patnáctiletého syna si vzal její otec Frémyot. Otec, i když s bolestí, přece jí vděčně požehnal a řekl jí: „Jdi, drahá dcero, kam tě Bůh volá.“

Do Annecy v Savojsku přišla 4. dubna 1610. Na svátek Nejsvětější Trojice, dne 6. června 1610, přijala spolu s třemi svými společnicemi závoj. Dům, který dostali nazývali „Galerie“. Usadily se tam v chudobě: žádný nábytek, žádné zásoby. Prozřetelnost bude jediným útočištěm.

František Saleský propagoval askezi srdce, to znamená sebelásky. Do nové kongregace mohly vstoupit i starší, slabé a nemocné dívky, ženy i vdovy, aby se mohly i ony zdokonalovat na cestě k Bohu. Ze začátku se Františkovi smály, že to bude lazaret. Zpočátku byla tato řehole jen s jednoduchými sliby a bez klauzury. Netradiční služba řeholnic mimo klášter se některým církevním představitelům zdála nepřijatelnou novotou. Arcibiskup Lyonu, to nemohl unést. František Saleský nechtěl ideu prosazovat násilně, proto se po osmiletém působení sester rozhodl k ústupu a řeholní společenství Jany de Chantal změnil ve společenství s klauzurou a pravidly sv. Augustína.

Svatý František téměř každý den přicházel a navštěvoval své „drahé včely“ a v rozhovorech, které se zachovaly i písemně, jim vysvětloval pravidla. Janě věnoval mnoho lásky, kterou ona potom byla schopná dávat. František trpěl, když ji dlouho neviděl. V matce Janě de Chantal a v jejích dcerách našel vzor pro své Duchovní rozhovory. Biskup sv. František spravoval řeholi společně s Janou až do své smrti 28. prosince 1622. Na Janu jeho smrt dolehla velmi těžce, ale nepoddala se bolesti. Postarala se o jeho pohřeb v lednu 1623. Místo něj si pak našla duchovního vůdce ve sv. Vincentovi de Paul, kterého už předtím spolu se sv. Františkem vybrali za kaplana jejich kláštera v Paříži. On jí dodal hodně optimismu a dobrých duchovních rad uprostřed množících se vnitřních zkoušek a pokušení, které na ni dolehly zejména v posledních letech života.

Jana byla vzorem pro své dcery. Žila zbožně a v sebezapírání. Ochotně konala všechny domácí práce, utrpení snášela s odevzdáním se do Boží vůle. Zakusila i mnoho posměchu a kritiky, pomluv a osočování. Prožila smrt svého otce, syna, dcery, zetě, a nakonec i svého velkého přítele sv. Františka. Vše statečně snášela. V roce 1641 odešla na pozvání francouzské královny Anny Rakouské do Paříže. Při návratu dostala zápal plic. Zastavila se proto v klášteře v Moulins jihovýchodně od Paříže. Tam přijala svátost umírajících a 13. prosince téhož roku se slovy „Už jdu, Ježíši!“ dokonala svůj život. Její tělo převezli do Annecy a tam jej pohřbili. Její srdce však vyňali a ponechali si ho v Moulins jako vzácnou relikvii. Za svůj život založila 87 klášterů a zachovalo se 453 dopisů, které jí adresoval František.

Za svatou ji prohlásil papež Klement XIII. v roce 1767. Její ostatky se během francouzské revoluce zachránily a dnes odpočívají vedle ostatků svatého Františka Saleského v chrámu „Navštívení“ v Annecy, kam byly slavnostně převezeny 12. srpna 1911. Jejich ušlechtilé přátelství je dodnes jedním z nejkrásnějších a nejpozoruhodnějších příkladů křesťanské literatury o svatých.